Host Laterny magiky: Jitka Frantová
Laterna magika přivítá vzácného hosta, herečku a dramatičku Jitku Frantovou s její hrou Moje pražské jaro. Česká herečka Jitka Frantova žijící v Itálii od doby, kdy jí po sovětské okupaci 1968 byla zakázána umělecká činnost, celá léta v exilu i po něm propagovala českou kulturu a české divadelní autory.
Laterna magika přivítá vzácného hosta, herečku a dramatičku Jitku Frantovou s její hrou Moje pražské jaro. Česká herečka Jitka Frantova žijící v Itálii od doby, kdy jí po sovětské okupaci 1968 byla zakázána umělecká činnost, celá léta v exilu i po něm propagovala českou kulturu a české divadelní autory. Za své zásluhy byla v roce 2005 vyznamenána Ministerstvem zahraničních věcí České republiky bronzovou medailí u příležitosti dlouhodobé mezinárodní smlouvy mezi Národními divadly Prahy a Říma, jehož byla iniciátorkou, a stříbrnou plaketou předanou prezidentem Italské republiky Ciampim za hereckou kariéru a dlouhodobý přínos ke sbližování české a italské kultury.
Divadelní představení Moje pražské jaro v italské produkci Fahrenheit 451 Teatro v režii Daniele Salvy, jehož autorkou a jedinou představitelkou je Jitka Frantová, se zrodilo pro italské publikum u příležitosti 40. výročí pražského jara 1968. Jubilea velkého historicko-politického významu pro poznání a přiblížení pohnuté české historie, dnes už vzdálené, ale stále živé v kolektivní paměti.
Představení zaznamenalo velký úspěch jak u italského publika v Římě a v Miláně v prestižním Piccolo Teatro, tak také v Národním divadle v Brně a v Národním divadle v Praze v říjnu 2008. Tato představení se konala pod záštitou předsedy vlády ČR Mirka Topolánka, ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a italského velvyslance v Praze Fabia Pigliapoco. Také nad představením v Laterně magice převzal záštitu premiér Mirek Topolánek.
"Moje pražské jaro není jenom politické představení," říkají tvůrci. "Mluvíme v něm o historických událostech z pohledu herecky Jitky Frantové, manželky Jiřího Pelikána, významné osobnosti českého politického života a jednoho z protagonistu pražského jara, který po invazi v srpnu 1968 bojoval v italském exilu proti sovětské okupaci a normalizaci a za nastoleni demokracie v Československu. Věčná a stále aktuální potřeba lidské svobody nebyla nikdy tak naléhavá jako v době oněch neuvěřitelných událostí. Jiří Pelikán, který léta bojoval intelektuálními zbraněmi proti totalitě a sovětskému teroru si přál, aby se mladí poučili z chyb, kterých v dobré vůli a víře se dopustila jeho generace. Toto je příběh dvou svědků té doby, dvou životů, ve kterých se křížily jejich osudy v těchto těžkých letech mezi nesčetnými problémy." Ve hře jsou použity autentické dobové projekce.
MOJE PRAŽSKÉ JARO
Účinkuje: JITKA FRANTOVÁ
Režie: DANIELE SALVO
Hudba: M. Marco Podda
Scéna: Barbara Tomada
Video: Giandomenico Musu
Kostýmy: Mario Pisu
Motto: Dokud budou existovat lidé, budou se dopouštět chyb. Důležité je vyvodit z nich důsledky. Seneca
Jediné představení 10. března 2009, 20.00 hod, Laterna magika
Jitka Frantová o sobě a o představení Moje pražské jaro:
Tatínek, Alfons Franta, známý sportovec, zakladatel brněnské lehké atletiky v Moravské Slávii, zahynul v Roháčích pod lavinou, když mně bylo pět let. Moje zlatá maminka, která mi nahrazovala i otce, mi dala cenné základy do života. Odmalička mě vychovávala k samostatnosti, nebojácnosti, píli a houževnatosti, disciplíně a lásce k rodné řeči. V neposlední řadě mě vedla k trpělivosti a umění čekat. Ze své malé penze mi umožnila vystudovat JAMU. Herectví a tanci jsem propadla od dětství.
Herecká práce byla a je stále smyslem mého života. Maminka mi byla oporou až do svého posledního dechu, přestože nás dělily tisíce kilometrů a uzavřené hranice. Dala mně pocit vědomí, že se mohu spolehnout vždy jen sama na sebe a že to, co neudělám sama, nikdo za mě neudělá. Dala mi do vínku tolik lásky a tolik dobrého... Z toho, co mi dala ona, ale také moji profesoři na JAMU, Vlasta Chramostová, Milan Pásek, Zdenka Gräfová, Aleš Podhorský, Karel Bundálek čerpám dodnes. Nebýt těchto seriózních lidských i hereckých základů, nevím, jestli bych mohla ve světě v nesmiřitelném konkurenčním boji uspět. Mým osobním krédem je bojovat za svůj cíl tak dlouho, dokud ho nedosáhnu.
Moje pražské jaro je představení, které se narodilo v Itálii a je určené pro italské publikum. Proto se vám možná bude zdát popisné či "naivní", protože mnohé z toho, o čem vyprávím, znáte (i když u nejmladší generace si o znalostech let minulých dovoluji zapochybovat), mnohé jste možná sami prožili. Po všechna léta strávená v exilu jsem se vždy snažila rozšiřovat za hranicemi povědomí o české kultuře, dramatice, literatuře, poezii.
Mnohokrát jsem byla oslovena, proč nenapíši něco ze svého komplikovaného života, příběhu poznamenaného dramatickými dějinami mé vlasti. Ale vše bylo stále příliš živé a neměla jsem od toho dostatečný odstup. Až se přiblížilo 40. výročí pražského jara a srpnové okupace.
Pro Italy, a pro západní společnost vůbec, má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého, komunistického hnutí. Využila jsem této příležitosti, abych italskému publiku přiblížila onen úsek pohnuté české historie.
Nejsem politik ani historik, nemohu a také nechci, aby mé představení působilo dojmem politického mítinku nebo historické přednášky. Jsem herečka - a proto jsem zvolila tuto formu, protože v divadle jde především o lidské osudy.
A tak chci přiblížit politiku lidskými osudy. Domnívám se, že je to tak stravitelnější. Úspěch, který mé představení zaznamenalo u italského publika, a přítomnost prezidenta Italské republiky, pod jehož záštitou se představení konalo, na premiéře i jeho uznalá slova po ní mi daly za pravdu. Vyprávím okolnosti pražského jara a toho, co následovalo, ze svého osobního pohledu. Ale ujišťuji vás, že jediné slovo není vymyšlené, vše je pravda. Proto název Moje pražské jaro. Každý, kdo prožil tyto roky, je prožil jinak, každého nějak poznamenaly, každý má tedy Své pražské jaro. Toto je to moje.
Jitka Frantová
se narodila v Brně, kde na JAMU vystudovala herectví. Po krátkém angažmá v divadlech v Uherském Hradišti a Kolíně se stala členkou Divadla Rokoko v Praze a později Hudebního divadla v Karlíně. Na českých jevištích vytvořila přes osmdesát rolí.
Hrála v českém filmu, televizi a rozhlase, třikrát obdržela ceny za herecký výkon. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 jako manželka tehdejšího ředitele Československé televize Jiřího Pelikána dostala z Divadla Rokoko hodinovou výpověď a vzápětí následoval zákaz jakékoli umělecké činnosti. V létě 1969 odešla za dramatických okolností s manželem (zemřel 1999) do exilu do Itálie, kde žije dodnes.
Hraje divadlo ve třech jazycích. V Německu, Rakousku a Itálii vytvořila na devadesát filmových, televizních, divadelních a rozhlasových rolí. Prvním filmovým úspěchem v zahraničí byla v mnichovské televizi titulní role ve filmu Tonka Šibenice podle E. E. Kische. K výrazným úspěchům patří hlavní role v italském filmu Andělé moci podle hry P. Kohouta Marie bojuje s anděly v režii G. Albertazziho, za niž obdržela italskou cenu Cinema e societa a francouzskou cenu Lumiere. Následovaly Havlovy Dopisy Olze v Teatro di Roma, opět s G. Albertazzim, Madama Pace v Pirandellově hře Šest postav hledá autora (za herecký výkon získala cenu Protagonisti) a Charlotta v Čechovově Višňovém sadu.
Ve vídeňském divadle Grüne Wagen (Zelený vůz) vytvořila hlavní roli v Čapkově Věci Makropulos, v stěžejní roli Normy Desmont ve hře Sunset Boulevard projela úspěšně Německo a Švýcarsko. Ve vídeňském divadle Freie Bühne a berlínském Hansa-Theater ztělesnila postavu Ireny v Kohoutově hře Kyanid o páté. Po pětadvaceti letech se v roce 1996 objevila v České televizi v seriálu P. Kohouta a J. Mašínové Konec velkých prázdnin.
V roce 2004 vytvořila klíčovou postavu Gute Werke (Dobré skutky) ve hře Jedermann Hugo von Hofmannsthala na divadelním festivalu v berlínském Dómu. Téhož roku v rámci kulturní výměny mezi Teatro di Roma a pražským Národním divadlem vystoupila po boku G. Albertazziho v roli císařovny Plotiny ve hře Paměti císaře Hadriána ve Stavovském divadle a v hlavní roli Bassettiho hry Prodavači duší. Při této příležitosti obdržela od italského prezidenta a českého ministerstva zahraničí stříbrnou plaketu a bronzovou medaili jako ocenění herecké kariéry a dlouhodobého přínosu ke sbližování italské a české kultury.
V září 2006 uvedla v Římě svoji autobiografickou "one woman show" Inconto con un angelo (Setkání s andělem) s tanečníkem Gianlucem Bertim. V únoru 2008 v Teatro di Roma - Teatro India za přítomnosti a pod záštitou italského prezidenta mělo světovou premiéru Moje pražské jaro, jehož je autorkou a jedinou představitelkou. Další představení se uskutečnila v říjnu 2008 v Piccolo Teatro v Miláně, a také v České republice v Brně a Praze. Celý život se aktivně věnuje tanci, posledních šest let argentinskému tangu.